29. 11. 1999, asi 3/4 na deset večer, Brasília

Sedím v possadě, vysprchoval jsem se a je mi fajn. Stano "umřel". Spí jako špalek.
Let do Brasilie měl asi půl hodiny zpoždění. V letadle zase zblbli jídlo. V první půlce bylo vše O.K., pak nastoupila nová posádka, vyměnili catering a zase na mne zapomněli. A při tom jsem se ze svého místa sni nehnul, letěl jsem pořád v tom samém letadle. Nevím proč se bookuje kód VGML, když ho stejně nikdo nečte.
Po příletu jsme zase měli nějaké povinosti na letišti (poslední přebookování :-)). Pak jsme se jeli ubytovat. Bydlíme v příjemné possadě, pokoj sice nemá okno, ale na přespání je to akorát.
A pak jsme vyrazili do města. Nejdříve jsme navštívili České velvyslanectví. Konzulka bohužel neměla na nás čas (měla tam nějakou návštěvu) a bylo na ni vidět, že je jí to dost líto. A pak jsme šli na Slovenskou ambasádu - je to hned za plotem, ale musí se to kousek obejít. Nejdříve jsme potkali Slovenského velvyslance, který s námi prohodil pár slov a pak se nám věnoval Slovenský konzul. Pomohl nám zabookovat zpáteční let do Evropy a trochu jsme si povídali.
Potom jsme šli do centra Brasílie. Hodně nás zklamalo. Je to takový experiment architektů, ale k bydlení to není. Mám takový pocit, že je to největší prohra v dějinách architektury. Ale město je "živý" organismus a tak na původně prázdných prostranstvích rostou nové stavby. Za pár let se to asi srovná a bude to i k životu.
Navštívili jsme i prosnulý kostel. Není tak štíhlý jako na všech fotografiích, spíš působí hodně "bachratý". Kolem kostela je vodní příkop a dovnitř se jde podzemním tunelem. O tom, že tento experiment se také nevyvedl svědčí i to, že uvnitř je spousta děr ve skleněných mozaikách a dovnitř teče. Navíc se uvnitř prohánějí ptáci. Věřící byli v tom velkém prostoru jen dva. Viditelně věřícím k srdci nepřirostl. Je to jen atrakce pro pár turistů.
Pak jsme šli vyzkoušet jak fungují bankomaty. Některé berou Stanovu VISA kartu. Navíc na žádném není označení VISA, takže než jsme na to přišli, uplynula asi hodina. Které berou mou MasterCard, to jsme zatím nezjistili. Jo, mezitím jsme navštívili jedno z místních shopping center a najedli jsme se tam (každý za asi R$ 10). Mně to chutnalo, ale Stanovi ne. Obávám se, že by mu za tu cenu nechutnalo nic, zvláště když vedle byl bufet s polovičními cenami - ale tam bych do pusy nic nevzal.
Takže po pokusech s kartou jsme šli najít Internet. Místo, kde měl být jsme našli, ale zpočátku to vypadalo, že tam nikdo není, protože společnost se stěhuje. Kvůli nám, ale nahodili na hodinku server, takže jsme se dostali zase k poště (máme konto na hotmailu). Potom už jsme jeli do possady. Stano okamžitě usnul, teda stačil si ještě vyzout boty, víc už nic J. On totiž nějak nemůže v letadlech spát, na rozdíl ode mne, který usne skoro při každém letu.
Já tady sedím, ale už se mi klíží oči, tak jdu taky spát. Jedna baterka do kamery už je nabitá (dal jsem ji do nabíječky hned ráno), druhá se zrovna nabíjí. Ráno tam dám třetí a doufám, že ji stihnu nabít, protože do odletu zpátky už asi nebudu mít příležitost. Takže teď už jdu skutečně spát. Čas reálu a čas deníku je opět srovnán.

30. 11. 1999, 1/2 třetí, Brasília, letiště

Zrovna čekáme na let do Curitiba přes Sao Paolo. Stano píše pohlednice. Podle množství co už napsal nejspíš píše celému Slovensku.:-) Mi se do psaní pohlednic moc nechce, ale asi taky nějaké napíšu.
Ráno jsme se vzbudili až v půl desáté. Pak jsme šli hledat bankomat na MasterCard. Nikde tu není. Navíc tady je lokální svátek, takže všechny banky jsou zavřené. Takže zase nic. Pak jsme šli si prohlídnout další část centra. Je to jedna dlouhá ulice, široká asi 500 m. Z obou stran ji lemují pětiproudé jednosměrné magistrály a mezi nima není nic, jen tráva a občas nějaký ten strom. Nejsou tam ani cesty pro pěší, prostě nic.
Takže jsme šli na místní televizní věž na vyhlídkovou terasu. Z ní je vidět, jak nesmyslně velké prostory jsou pomalu zastavovány nějakými budovami, Pak jsme se vydali směrem k pomníku Kubíčka. Šli jsme strašnou dobu. Pomník je takový srp :-), ve kterém je Kubíček.
Pak už nás ty vzdálenosti přestali bavit, tak jsme se rozhodli jít zpátky. Nějak jsem dostal střevní potíže a musel jsem na záchod. Nikde poblíž nebyly toalety, tak jsme šli poprosit do nejbližší budovy. bylo to ministerstvo publico de distrito federal e territories. Na toaletu mne doprovázel ozbrojený strážce. :-)
No a pak jsme sedli na autobus a prohlídli si město cestou do possady, odkud jsme jeli na letiště. Když jsme čekali na autobus, Stano si šel koupit něco sladkého. Zrovna přijížděl autobus, když platil. Málem jsem mu ujel. :-) Ale doběhl to.:-) Na letišti jsme šli najít nějakou fungující banku. Jedná byla Banco do Brasil, ale zrovna měli poplach. Blblo jim bezpečnostní zařízení. Asi po čtvrt hodině nás pustili dovnitř, ale MasterCard nebrali. Jediná banka, která je bere je Citi (asi). Prý žádali MC o autorizaci, ale ten odmítl. No, vzhledem k tomu, že ve všech průvodcích je varování před placením kartami v obchodech kvůli podvodům, tak asi věděli proč.
Čas deníku a reálu je opět srovnán.
Jdeme se odbavit a změnit letenky.:-) Teď už skutečně naposledy.