30. 11. 1999 večer, Curritiba, hostel
Ubytovali jsme se v malém hostelu. Vypadá velmi slušně.
První dojmy z cesty z letiště jsou asi takové, jako bychom byli úplně v jiné Brazílii. Ten rozdíl je popsatelný jen slovy: Vše je tu jiné než na severu. Dost to připomíná Evropu a spíš tu německou nebo možná ještě severněji.
Let z Brasilie přes Sao Paolo opět měl své mouchy. V prvním letadle zase zapomněli na mou vegetariánskou stravu. Tak jsem si dal červené víno a oříšky. Sao Paolo vypadá z letadla jako New York - samé mrakodrapy a letiště je prostě obrovské.
Když jsme přesedali na let do Curritiby, zjistili jsme, že máme ty samé stevardky. Konečně jsem dostal to své vegetariánské jídlo. Pak Stano vymyslel, že si dáme něco speciálního. Vymyslel Campari. Čekal jsem co udělá, až se napije. Podle očekávání se strašně zašklebil. Pak si k němu objednal ještě juice, ale ani tak mu to nechutnalo, musel jsem to za něj vypít.:-)
Pak letušky vyhlásili nějakou každoroční vánoční soutěž. Vyhrál jsem nějakou krabici. dost mi zkomplikovala cestu (nedá se totiž nikam zabalit). Co je uvnitř zatím nevím, asi bábovka. No uvidíme.
Systém autobusů je úplně jiný než na severu, kde se autobus prostě stopne. Tady mají na zastávkách plexisklové roury do kterých se vleze a zaplatí. Pak přijede autobus, jedna z bočních stěn se otevře a člověk vstoupí do autobusu. Přestup je takový, že autobus zastaví u podobné roury, vystoupí se a počká na další spoj. Výhoda je, že se nemusí znovu platit. Navíc je to tu levnější: R$ 0,90, oproti severu kde to stojí tak R$ 1,20 - 1,80. Zítra vstáváme v 6:00, tak jdu spát.
Ještě něco jsem zapomněl. Je tu "strašná" zima. Večer je 14 °C! :-) Před dvěma dny v Manaus bylo tak 35 °C. Stano je velmi spokojen, ale já ne. A ještě má připomínky o tom, že by mohlo být chladněji, magor jeden.
Teď je 23:40, čas deníku a reálný čas jsou opět srovnány.
2. 12. večer, Foz de Iguacu
Ubytovali jsme se, najedli, já jsem se osprchoval a jsem spokojený. Je to tady krásnější než jakékoliv předchozí ubytování. Je to v podstatě taková velká zahrada.
Včera ráno jsme šli na vlak do Paranagui. Chytli jsme poslední lístky.
Něco krásného jsem ještě neviděl.
Trať má asi 110 km a převýšení asi 600 m. v Curritibě je ekosystém velmi podobný jihu Evropy. Rostou tam břízy, borovice a sem tam nějaká palma. U moře, kam vlak míří jsou tropy. Rostou tam manga a banány.
Cesta vede skrz hory, má čtrnáct tunelů a spoustu mostů. Stavěli ji asi devět let. Návrh vytvořil první černý inženýr a když návrh poslal do Evropy, řekli mu, že je to neproveditelné. Však taky během stavby zahynulo asi 1 000 dělníků. Dost k historii a teď k cestě.
Jede se hodně členitými horami. Okolo původní prales - je to asi jeden z nejrozmanitějších ekosystémů v Brazílii a tedy i na zemi. Kolem hory utopené v zeleni, občas říčka s vodopádem, skály, které nejdou slézt. Pastva pro oči. Prostě ráj na zemi. A vše vede k moři, k malému městečku (na zdejší poměry - má asi 200 tis. obyvatel :-)).
Tam jsme jeli klimatizovaným vlakem, který zastavoval, abychom si to nejzajímavější mohli dobře prohlédnout a nafotit. Ve vlaku jsme dostali najíst a napít. Rozváželi to na vozíku jak v letadle.
Když jsme přijeli do města, zase jsme zkoušeli různé banky. MasterCard je tady definitivně k ničemu. Funguje jen na národní bázi. Pak jsme šli do přístavu a najíst se. No a potom jsme nasedli do normálního vlaku a jeli zpátky.
Nad horama byli mraky, takže jsme jeli do nich. Od moře to vypadalo jako neskutečně daleko, ale nakonec jsme vjeli do jejich spodního okraje. Byl to pohled "pro bohy".
Když jsme přijeli zpátky do Curritiby, jeli jsme zpátky na hostel a pak jsme šli hledat něco k jídlu (ryby). To jsme se nahledali! V Curritibě je snad více pizzerií než v celé Itálii.
Na pěší zóně byl nějaký svátek. Koupili jsme si kukuřici a šli hledat nějakou malou restauraci. Nic! Jen automaty a pizzerie. Nakonec jsme si koupili jídlo u stánku. Curritiba působí jako německé město, je tu vidět pořádek, takže jsme neměli obavy. Já si dal kukuřičnou kaši s krevetami a rýži a maniok, Stano měl něco na způsob teplého sendviče. Měl jsem toho víc, což Stano opět těžce nesl. :-)
Pak jsme šli domů a zabloudili. Fakt je, že nás každý posílal na jinou stranu. Prostě od čerta k ďáblu. Když jsme přišli na pokoj, měli jsme nového spolubydlícího. Japonce s brazilským pasem. Tak jsme si povídali o japonské gramatice. Ještě že nejsem Japonec. To bych se nikdy nenaučil číst a psát.:-)
Ráno jsme šli na autobus do Foz de Iguacu. Dálkové autobusy tady jsou perfektní. Chvíli jsme se díval na krajinu, chvíli spal a taky sledoval video.
Pak jsme dorazili do Foz de Iguacu. Koupili jsme si lístky na autobus do Sao Paola a odjeli do hostelu. Když jsme to tady viděli, rozhodli jsme se, že oželíme jízdenky, zůstaneme tady a do Sao Paola poletíme. Je to tady prostě nádhera!
Zajímavé bylo poslouchat Stana jak si (ten skrblík :-)) zdůvodňuje, že nevyužije koupené jízdenky. Postupně došel k tomu, že je to vlastně tak, jako by ty peníze ztratil (stály něco kolem 1 000 Kč).:-)
Zítra jedeme do Argentiny, bez víz. A to ještě máme one entry víza do Brazílie, tak doufám, že nás pustí zpátky.
Jo, ještě jsme se v místní jídelně najedli za R$ 4. Vaří dobře a jak to tady vidím, všichni tu za tu cenu jedí jednou denně :-), protože se divili, jak málo jsme toho snědli. A přitom jsme se najedli celkem dost.
Čas reálu a čas deníku je opět srovnán. Žerou mně komáři, tak si vezmu pivo a přesunu se někam, kde není tolik světla.