3. 12. večer, hostel u Foz de Iguacu

Sedím po večeři u piva, Stano "zdochol".
Dnes jsme byli v Argentině. nejdříve jsme si dali snídani. Místní klasika: veka, máslo, marmelády. Mají tady banánovou a je moc dobrá. Poprvé v Brazílii jsem si dal čaj. Normálně tady mají kafe.
No a pak jsme se jeli podívat do Argentiny. Když tam člověk jede na jeden den, nepotřebuje vstupní vízum a i když má Brazilské vízum one entry nejsou s tím problémy.
Nejdříve jsme se zastavili na hranicích tří států: Brazílie, Argentiny a Paraguaje. Je to soutok dvou řek: Paraná a Iguacu.
A pak jsme jeli na největší vodopády na světě. Je to fakt paráda. Nejdříve jsme se jeli motorovou pramicí podívat na hlavní vodopád na malý uprostřed řeky a sledovali vodopády shora.
Pak jsme jeli kousek dál a prošli nejdříve kolem vodopádu dole, pak jsme se přeplavili na další ostrov a prohlíželi si vodopády zespoda. A pak jsme to celé procházeli. Těch různých vodopádů je tam snad stovka. Je to prostě nádhera! Strávili jsme prohlížením celý den a furt bylo na co se koukat.
Já pak se šel podívat do místního parku (Stanovi už se nechtělo chodit) podívat se na subtropických prales. Byl jsem tam asi 20 minut a spustil se strašný liják (ještě že mám tu svoji pláštěnku) a tak jsem se vrátil. Škoda, bylo tam fajn.
No a pak jsme jeli zpátky. Na hranicích jsme "vyžebrali" razítka do pasu, snad nebudou při odletu potíže. je to totiž na stejné stránce jako vízum do Brazílie.
Pak jsme si objednali letenky (bohužel, na bezplatné lince v Sao Paolu) a jeli si je vyzvednout na letiště. Samozřejmě, že měli zavřeno.
Když jsme se vrátili, sedli jsme si k Internetu. Stano nejdříve "nakopl"stůl s počítačem a pak rozbil myš.:-(
Pak jsme šli na večeři (vaří tady skutečně dobře) a to je konec dne.
Ještě poznámka k Argentině. na první poště funguje moje MasterCard, na rozdíl od Brazílie, kde nefunguje vůbec. Jinak, Argentina je asi 3x až 4x dražší než Brazílie. Například plechovka piva tam stojí asi tak Ag$ 2, kdežto v Brazílii stojí 600 ml piva R$ 1,5 a kurz mezi měn mezi Brazílii a Argentinou je 2:1.
Ještě něco. Svět je vesnice. Holku a kluka, se kterými jsme letěli z Prahy a potkali je v Riu na Cukrové hoře, jsme potkali zase tady. A když jsme se s nimi bavili, připojil se k nám Argentinec Drobný původem ze Slovenska.
Zítra se pokusíme dostat do Paraguaje , prý je tam levněji než tady, tak uvidíme. Jo, jdeme se podívat na největší přehradu na světě.
Čas deníku a čas reálu je opět srovnán.

4. 12. večer u piva, hostel u Foz de Iguacu

Stano se balí. Nebo spíše se připravuje na balení. Prostě leží. Já už mám napůl sbaleno.
Ráno Stano poprvé vstal dříve než já. V devět.
Po snídani jsme jeli do města zařídit konečně letenky. Nejdříve nechtěli akceptovat moji kartu, ale pak to prošlo. Na druhou stranu, Stanovi odmítly bankomaty výběry. Tak jsme se na to vykašlali a jeli do Paraguaje.
Hranice je přes řeku. Je to stejný chaos jako v Těšíně, ale okořeněný zdejší mentalitou. V Paraguaji jsme požádali o razítka celníka. Nejakou dobu trvalo, než sehnal někoho s razítkem a pak si řekl o US$ 10.
Na druhé straně hranice je jedno velké tržiště. Všichni tam jezdí nakupovat. Tak jsme si to prošli a šli zkoušet bankomaty. Stanovu VISA měla opět problémy. Můj MasterCard byl v pohodě. U Citibank jsem z bankomatu měl na výběr jestli Paraguayskou měnu nebo USD. Vytáhl jsme US$ 200 a hned jsme měli po problémech s penězi tak jsme šli nakupovat.
Nejdříve jsme se ale najedli. Opět výborné ryby. No a pak jsme šli do jednoho krámku s kůžema. Opět se smlouvalo. Tentokrát ne o ceně, ale o množství. Takže jsem za původních UD$ 35 dostal kromě tašky, kterou jsem chtěl, ještě spoustu dalších věcí. Stano je na tom podobně.
Právě přišel Stano a prohlásil, že se sbalil za deset minut. asi to tam jen naházel.:-)
A pak jsme šli zpátky přes ten bláznivý most. Za mostem jsme si koupili vodu. No vodu, spíš led, takže jsme do nejdříve museli rozbít. A pak jsme si chytli autobus k elektrárně. Je to největší elektrárna na světě. Má výkon 12,8 kWh. Je to ekvivalent dvou barelů za sekundu. Vodní nádrž má postavení dominia, takže nepatří žádnému státu, nebo spíše oběma.
Nejdříve jsme si prohlíželi filmy. A pak jsme jeli na prohlídku. Hráz je neskutečně famózní. 198 metrů vysoká a v nejužším místě má 10,5 metru. Právem patří mezi novodobé divy světa. Prohlídka byla zadarmo, což se Stanovi zejména líbilo.
No a pak už jsme jeli do města a do hostelu. Ráno vstáváme brzy, tak asi půjdeme za chvíli spát. Já si ještě musím dobalit a rozmyslet, co si kam dám. V Praze může být tak o 30 °C méně, možná i o 40 °C. V Sao Paolu zítra může být ke 30 °C - doufám, že ne.
Ještě něco. Večer jsme se byli podívat do místního obchodu. Koupili jsme si nějaké nanuky a když nám řekli cenu R$ 0,10, Stano byl tak šokovaný, že zapomněl smlouvat. :-) Tak byla nízká.
Dopiju pivo a jdu dobalit. Čas deníku a čas reálu je opět srovnán. Až dobalím, půjdu si prohlídnout hvězdičky, zatím jsem to tu nestihl.

6. 12. večer, Praha

Zrovna vybaluji. Je tu strašný chaos. Včera ráno jsem ještě byl na letišti ve Foz de Iguacu. Letěli jsme s Varigem, měli moje vegetariánské jídlo a to i přes to, že jsem si jej objednal pouhých 12 hodin předem (Normálně vyžadují aerolinky oznámit zvláštní jídlo 24 hodin předem.) prostě jiná společnost.
Do Sao Paola jsme přilétli naštěstí na mezinárodní letiště. Pak Stano začal zkoušet kartu - opět nešla. Co s ní je se ukáže až v Praze. V Banco du Brasil nešly automaty a tak šel na přepážku. Měl asi prošvihnuté limity, ale dostal R$ 50 (což není ani na odletovou daň). Moje karta v Sao Paolu fungovala. Podle jedněch Čechů víme, že MasterCard funguje taky v Rio de Janeiro.Prý nikde jinde.
Takže jsme vyrazili do města. Autobus stál R$ 12 - čtyřikrát více než v drahém Riu. Nechali jsme se zavést na Avenue Paulista a pak jsme se šli projít. Okolo nás byly samé mrakodrapy, občas nějaký parčík. Po chvíli nás to přestalo bavit a tak jsme šli hledat restauraci s rybami. Museli jsme zahnout do bočních uliček, na Avenue Paulista byly jen automaty a cukrárny.
Našli jsme dražší restauraci a dali si místní úpravu ryb - dušená se zeleninou. K tomu nám přinesli rýži a kukuřičnou kaši se zeleninou. V podstatě to bylo to samé co jsme si dali v Salvádoru na ulici, ale v úpravě restaurace s klimatizací a jedním číšníkem na dva stoly. Nemusím říkat, že to bylo moc dobré. Pustili jsme se do jídla a když číšník viděl, že jsem si rýži pokapal Tabascem, přinesl misku s naloženými papričkami v oleji. Papričky byly velké asi jeden centimetr (i se šťopkou), ale vydaly tak za kilo pálivých paprik. Oheň v paprice. Ale byly moc dobré - smíchané s pořádným soustem rýže.
Byli jsme u dost unavení a tak jsme šli hledat obchoďák na nákupy. A pak už jsme jeli zpátky na letiště.
Při odbavení jsme dostali "bingo" místo. Takže jsme si šli zařídit konečná místa až před gatem. Stano si samozřejmě vyhádal místo u okna u křídla - aby ho mohl "kontrolovat".
A pak už jsme vlétli do bouřky. Asi dvě hodiny letu byly turbulence. Stano opět nebyl ve své kůži. Mě akorát vadilo, že kvůli těm turbulencím jsme nedostali najíst - měl jsem hlad. Až po dvou hodinách jsme konečně opustili pevninu a turbulence přestaly. Najedli jsme se a šli jsme spát.
Přistání a přestup proběhly v pohodě. Při přistání v Praze nám zalehlo v uších (asi poprvé). Tak by mě zajímalo, čím to je, že se to stává zejména při letech s ČSA a jindy skoro vůbec.
Při čekání na zavazadla jsme pochopili, že jsme v Praze. Pás se zasekl a nikdo nic nedělal. Ženské v reklamacích jen čuměly. A když se tam člověk šel zeptat, co se děje, slečinka ho odbyla, že něco musí dopsat. Pak si tam mezi přepážkami telefonovali (přepážky jsou od sebe vzdáleny asi 10 m) a po chvíli už zavazadla vyjely.
No a potom jsme šli přes celní kontrolu. Já musel vybalit baťůžek s kamerou (baterka kamera vypadala na rentgenu jako plný zásobník :-) a Stano musel rozbalit celý batoh. Prý je to u lidí co přilétnout z Jižní Ameriky standart. No a pak už jsme jeli domů.
A to je konec naší cesty.