21. 11. 1999, večer, Salvador
Jsme v Salvadoru. Je to něco úžasného. Rio - to je v podstatě Evropa, ale Salvador - to je něco.
Přes den tady probíhala soutěž kapel a mažoretek. Asi tak od čtyř a dále pokračuje. Navíc se v ulicích tančí - jak odněkud zazní hudba, tak na ulici se hned pár lidí dá do tance.
Ale vraťme se zpátky k ránu. Šikulka Stano vylil v letadle pivo. Pak šel "zkontrolovat" piloty (stejný typ letadla havaroval v den, kdy jsme přiletěli). Přistání bylo taky zajímavé - praštil s námi jak s pytlem brambor. Jo, ještě něco. Měl jsem objednanou vegetariánskou stravu, ale neměli ji. Letuška ale vtipně sestavila z nějakých misek jídlo, takže jsem toho měl zase víc než Stano. :-) Ale rozdělil jsem se s ním. Snědl všechnu šunku a já zase jemu zákusek. Byl moc dobrý.
Po přistání jsme se šli zeptat na naše letenky. Abychom se dostali dále, což je asi 900 km vzdušnou čarou, musíme letět přes Brasílii - tedy asi 2500 km. Navíc přes Recife je to skoro po cestě, akorát tam není následující let. Teda je, ale až za 5 hodin a to nelze - podle letecké společnosti. Zítra to jdeme dojednat, tak uvidíme.
Salvador je jinak velmi chudé město. V podstatě je to jeden velký slum, až na centrum a pláže.
Dnes v noci je ale maximálně bezpečné. Na každé malé křižovatce stojí policajt. Je to taky typicky "afro" město. Všichni jsou krásně černí. Úplně jiný typ lidí než v Riu.
Hostel, ve kterém bydlíme, je perfektní. Je to stejně drahé jako v Riu, ale máme svůj pokoj. Do hostelu jsou vydávány karty, a mimo malého baru-kavárny je tu taky Internet.
Dnes jsme upřesňovali náš další plán. Spoustu času strávíme v letadlech. Jsem zvědavý, kolik toho nakonec nalétáme. Zítra jdeme do muzea Afro-Brazílie. Už se dost těším.
A ještě jedna poznámka. Už zase slunce svítí z jihu. V Riu jsme ho měli na sever od nás. Jsme totiž asi na 13° jižní šířky.
23. 11. 1999, ráno, Salvador, kavárna hostelu
21. po dopsání poslední poznámky jsme se rozhodli jít na lehkou večeři. Objevili jsme v naší ulici pár stolků venku a lapil nás číšník. Přinesl jídelní lístek, ale stejně jsme mu nerozuměli. Tak nějak jsme si vybírali, až přišla kuchařka a ukázala nám jídlo za R$ 14 (real je asi jako marka) a že je to dost pro dva. Za chvíli přinesl číšník talíře, misku s rýží, misku s kukuřičnou kaší a misku s maniokovou drtí. Pak ještě mističku s tmavou drtí v oleji - k tomu se dostanu později. Samo o sobě to vypadalo jako pro čtyřčlennou rodinu. To ještě přišla kuchařka s kameninovou mísou plnou bublající dobroty. Byly to kusy ryby s rajčaty, paprikou, cibulí, česnekem a kdoví čím ještě. Ale bylo to moc dobré. Tak jsme se začali cpát. Ani náhodou jsme to nemohli sníst. Když jsme dojídali všiml jsem si té záhadné mističky s tmavou drtí. Vzal jsem si trošku na špičku nože, naštěstí jen na špičku nože, a ochutnal. Pálilo to jako čert! Byly to drcené papričky v oleji a pěkně ostré. K jídlu jsme si dali Cuba libre, koktejl z rumu a coly. Rum byl ale perfektní, místní třtinový. Mělo to úplně jinou chuť, než nám namíchají doma z Bacardi. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a zjistili, že jsme tak přežraní, že se nemůžeme pohnout! Když ono to bylo tak dobré, že člověk prostě nemohl přestat se cpát.
Ráno jsme se vydali zabookovat letenky. Bylo to přes půl Salvadoru (má asi 2,5 mil. obyvatel), tak se to trochu protáhlo. Ale jízda autobusem se změnila ve vyhlídkovou jízdu, protože trasa byla v podstatě přes všechna turisticky zajímavá místa: pláže, kolem majáku, pevností a taky obchodním centrem města.
Když jsme si zabookovali letenky, šli jsme se podívat do nákupního centra. Je to taková krabice z betonu plná malých obchůdků, celkem je to velké asi jako dva Černé mosty (to obchodní středisko), ale ve třech patrech. Lehce se uvnitř dá zabloudit. Stano byl asi po pěti minutách už dost nervózní a furt chtěl pryč. Vevnitř vládla vánoční nálada - stromečky, sníh z vaty, děda Mráz, … ani jsme si v tom vedru tady neuvědomili, že vánoce jsou za měsíc.
Dostali jsme, nebo spíše měli jsme už delší dobu, hlad. A tak jsme se začali rozhlížet po něčem k snědku. Objevili jsme restauraci, nebo spíše asi dvacítku fast food namačkaných do půlkruhu a uvnitř půlkruhu byly stolečky. Člověk si vybral co chtěl u nějakého pultu a pak si to odnesl sníst. Tomu říkám přímá konkurence. My jsme si to prošli kolem dokola a pak si každý z nás vybral nějaký pultík.
Když jsme se najedli, vydali jsme se zpátky do města a vystoupili jsme u majáku - byl zavřený. Tak jsme si dali naše oblíbené pití. Čerstvý kokos, příjemně studený, který před vámi rozseknou a člověk dostane brčko na vypití. Když vypije lahodně studenou "Aqua de Coco", vrátí se s kokosem k prodavači a ten kokos rozčtvrtí a pak může sníst měkký čerstvý kokos. Prostě svačinka jak má být.
Když jsme se vydali zpátky do centra, kde bydlíme, koupil si Stano sandále - chodil v botaskách a už toho měl dost.
Zrovna jsme odeslali maily, internet je tady celkem dost přístupný. Jdeme konečně do muzea, tak končím.
23. 11. 1999, večer, trajler v Salvadoru
Sedím v kajutě lodi (trajleru) a blížíme se k Salvadoru. Stano je na horní palubě a studuje co můžeme zažít v našem dalším cíli na cestě - Fotralese.
Ale vrátím se ještě ke včerejšku. (Když to tak vidím, budu muset někde dohnat ten skluz; snad v letadle). Po tom, co si Stano koupil sandály, jsme šli vyzkoušet místní atrakci - výtah. Ten dopravuje cestující z centra na pobřeží, převýšení je pár desítek metrů. Je celkem běžně využíván a skoro nic nestojí R$ 0,05 - což je nejmenší mince tady.
Dole na pobřeží jsme si nakoupili ovoce. Mango a kakao a chtěli jsme si je jít sníst na ochranou hráz k přístavu. Smůla! Je to totiž vojenský prostor a kolem se prochází mládenci se samopaly. Takže jsme vyjeli nahoru výtahem a zkoumali jsme jak se to jí. Nejdříve jsme rozkrojili kakao. Uvnitř bylo asi padesát bobů. Vzali jsme si po jednom a rozkousli. Brrr! Byly pěkně hořké. Pak ale na to Stano přišel: boby se musí jen cucat, asi jako hašlerky, pak je to sladké.Až to přestane být sladké, tak se bob vyplivne. Po chvíli Stana cucání bobů přestalo bavit, tak zbytek věnoval místnímu chlapci - potulnému čističi bot. Mezitím jsme si oloupali mango. To byla jiná! Je sladké a šťavnaté. Mne chutí připomínalo něco mezi broskví a meruňkou.
Už nás přestalo bavit flákat se jen tak po městě a šli jsme do hostelu. Tam jsme potkali naši dobrou duši - Francouz, jehož matka byla Švédka a který hovoří anglicky - několikrát už nám dobře poradil. Tak jsme seděli a popíjeli pivo a kecali. No a začali jsme mít hlad, tak jsme si řekli, že na něco vyrazíme. Šli jsme na víno. Měli mladé červené 1999 s nádhernou vůní. A protože jsme měli hlad, tak jsme si dali rybu. Ať konvence říkají co chtějí k tomu vínu šla perfektně. Dostali jsme flák smažené ryby - nejmíň čtvrt kila, ale spíše půl kila každý. Každý dostal misku rýže (čtvrt kila je asi místní norma), misku pražených fazolí s maniokovou moukou a dohromady tác zeleniny: cibule, rajčata, papriky, salát, napařenou mrkev, hrášek a kukuřici. Nemusím moc zdůrazňovat, že jsme se zase přecpali. No a taky jsme byli dost unavení, že jsme šli spát.
Ráno 23. 11. jsme po snídani sedli k internetu a odeslali pár mailů. Pak jsem chtěl zaplatit, ale nevzali mi peníze. Což o to, oni by je i vzali, ale neměli ze R$ 100 na vydání nazpátek. Jak je to velká suma jsme si uvědomili až jsme zjistili, že minimální plat je R$ 136 a že to pobírá velká spousta lidí - prý skoro každý. No, nějak se to vyřešilo a šli jsme na naši "Tour de Museum".
Přistáváme, tak zatím toho na chvíli nechám.
24. 11. 1999, ráno, letadlo do Brasilie
Jsme na palubě letadla do Brasilie a tam přesedneme na letadlo do Fortalesy.
Jeden postřeh z letiště: Poslali nás na gate A, ale tam byly tři východy. Když jsme se ptali kterým že máme jít, zaměstnanci jiných společností nás posílali od čerta k ďáblu. Navíc, na monitorech se nikdo nenamáhal doplnit, kteráže to je gate pro jednotlivé lety.
Ale zpátky k včerejšku, Navštívili jsme Afro - Americké muzeum. Je to takové malé muzeum s různými exponáty s africkou kulturou. (Letadlo začalo trošičku houpat a Stano zas má "nervy v kýblu" :-), neustále nadává.) Dole pod muzeem je další muzeum - archeologie a Waju. Muzeum archeologie se specializuje na vykopávky v prostoru bývalého kostela, na dobu osídlování. Expozice Waju (indiánský kmen, který žil na území dnešního Salvadoru) ukazuje život indiánů; kuchyňské nádobí, pohřební urny, masky na slavnosti, … Průvodcem nám byl ekonom muzea, který mluvil špatně anglicky, ale Stano se nějak domluvil.
Pak jsme se šli projít historickou částí města a navštívili jsme muzeum sakrálního umění. Mimo jiné tam byly dvě zajímavosti. První byla socha Krista za dřeva Pau Brasilia, po kterém dostala Brazílie své jméno. Druhou zajímavostí byly sochy svatých, které byly duté. Převáželo se v nich zlato do Evropy.
Cestou na autobus jsme potkali místního umělce, který si říká Evan. Tvrdil, že jeho věci jsou vystaveny v několika muzeích. Ten chlap měl fakt talent. Prodával svoje tisky. Stano si jeden koupil, no spíš mu byl vnucen. Vzhledem k tomu, že nebyly číslovány, tak má asi jeden z tisíce (?). :-)
No a pak jsme se konečně vypravili do muzea námořnictví. Je to bývalá obranná pevnost Portugalců. Dneska v ní je funkční maják a to muzeum.
No a Stano dostal nápad, že se svezeme lodí na pláž na protější břeh zálivu a tam že se okoupeme. Cesta lodí trvala asi hodinu a na protější břeh jsme se dostali se západem slunce. Takže jsme si dali pivo a nasedli na tu samou loď a jeli zpátky.
Večer jsme po zabalení báglů (já) vypadli do města: byla tady přehlídka místních rege kapel. Nic moc, prostě jako u nás. Pivo a mládež postávající pod pódiem. Šli jsme ještě na kafe. (Místní má nakyslou chuť.) když jsem do něj vlil mléko, srazilo se. :-) U nás by z toho byl asi poprask, ale tady proto kafe s mlíkem nikdo nepije (ví proč). :-)
No a to bylo asi půl dvanácté, tak jsme šli spát. (Stano ještě balil.) Když už jsem usínal, chtěl si, magor jeden, udělat mojí fotku. Udělal si ji. Dostal jsem bleskem z foťáku asi z půl metru. Takže jsem nadával a usínal znovu. :-)
Jdeme na přistání v Brasilii. Stano zase nadává, protože jsou tady mraky. :-)
24. 11. 1999, 11:00, Brasilie
Sedím na tranzitu před odbavením v Brasilii. Stano někde pobíhá, nejspíše zase žebrá "letecké poriadky". Tak jsem zvědav, jak dopadne.
Ráno proběhlo v klidu, až na to, že nás vzbudili o dvacet minut později. Naštěstí jsme měli podstatně větší rezervu. Cestou na letiště jsme si ještě naposledy prohlídli Salvador a letiště. Během letu nejdříve brblal, že jsou mraky. Po chvíli jsme se dostali do turbulencí. Když jsem si z něj začal dělat srandu, tak dost nervózně prohlásil: "Teraz nemám náladu na vtipy!" No byl z těch malých turbulencí (jemu stačí, když se letadlo zatřepe) úplně hotový. Prohlásil, že po návratu do Evropy bude mít létání nejmíň na rok dost.
Za chvíli otevřou gate, tak toho zase na chvíli nechám.