3.5 ráno jsme vyrazili na autobus do parku. Asi tak 50 m před autobusovým nádražím (parkoviště, ze kterého odjíždějí denně autobusy) nás chytl první náhončí a kam že to jedeme. Pak nám nabídl autobus, který nás tam doveze za 15 RM /osobu. To jsme odmítli. Další nabízel 10 RM, ale my jsme si den předtím zjistili, že jezdí veřejná doprava pro "normální" lidi za 7 RM. Koupili jsme si lístky a nasedli.
Pak začali nastupovat ostatní cestující se svými zavazadly. Po chvíli se autobus změnil v pojízdnou úschovnu čehokoliv. Pak jsme vyjeli. Autobus zajížděl do chudých čtvrtí a nabíral další cestující. Vždy s patřičným nákladem. Umění v několika minutách překládat celý náklad a nalézt další místo pro nové a nové krabice a pytle se tady asi předává jako součást výuky. Asi třikrát jsme si mysleli, že autobus je úplně plný, když zase zastavil na další zastávce, rituál přeskládání se opět opakoval. Když už jsme byli tak plní, že i řidič uznal, že další přeskládávání je ztrátou času, zajel do autodílny pro autobusy a celý náklad včetně cestujících byl přemístěn do nového autobusu. No, a pak už jsme vyjeli do parku.
Cesta byla O.K, akorát Malajci předjíždějí jak šílenci v serpentinách a taky jsou sedačky dimenzovány na Malajce, takže jsme po vystoupení byli pěkně ztuhlí. No ale dojeli jsme v pohodě. Pak jsme se ubytovali v "dormitory"( 4 palandy) a šli se projít.
Klíží se mi oči, dopíšu to zítra. Dvě noci jsme pořádně nespali a vylezli jsme na Mt. Kinabalu.Cesty okolo základny parku jsou velmi dobře značeny, nedá se tam zabloudit. Ukazatelé jsou ve dvou měřítkách: v metrech a minutách. Ty minuty jsou silně nadsazeny. Pak jsme si dali večeři a šli jsme spát. 4.5 ráno jsme vstávali v 6:30, zabalili jsme si nejnutnější do baťůžku a šli na snídani. Když jsme viděli, jak jim to trvá, rozhodli jsme se pro sýrové sendviče. Ještě nikdy jsem neviděl takhle vyrábět sendvič! Ty děvenky (jsou tam asi na brigádě) neumí udělat jednoduchý sendvič a každý je v podstatě unikát. Dva sendviče vyráběly 3 dívenky asi 10 minut.
Pak jsme šli k HQ najmout si průvodce. Byli jsme přiřazeni spolu s maďarským párem k jednomu bláznivému Australanovi. Šel tu horu už po čtvrté. Zaplatili jsme si průvodce a autobus (nejdříve se nám to nelíbilo, ale nakonec jsme byli za to rádi, zvlášť na zpáteční cestě), který nás dovezl k bráně vedoucí ke stezce nahoru. Takže zhruba v 8:00 jsme vyrazili z výšky cca 1 800 m.n.m. na 6 km výstup do výše cca 3 200 m.n.m.
Zpočátku to šlo v pohodě - zhruba tak první hodinku. Pak ale začalo být hůř. No nic, já s sebou mimo kamery (tak 3 kg) a nejnutnějšího vybavení nesl zbytečných 1,5 l vody. Cestou nahoru je totiž zhruba po každém 1 km odpočívadlo s nádrží dobré pitné horské vody. Takže nám trvalo asi tak 2 km, než jsme ji přelili do sebe.
Cesta nahoru jsou v postatě jedny 6 km dlouhé schody. Pořád se jde nahoru. Něco jako pár kroků po rovině v podstatě neexistuje. Během cesty jsem několikasetkrát proklel vynálezce schodů a přemýšlel proč ještě nedostali Nobelovu cenu vynálezci výtahů či eskalátorů.
Ke všemu jsem pak zhruba okolo 2 800 m.n.m. začal mít potíže s dechem. Mohl jsem jít, nic mne nebolelo, ale nemohl jsem se nadechnout. Jako by plíce přestávaly fungovat. Člověk mohl dýchat , jak zhluboka chtěl, ale nic. Byl to pocit, asi jako když jíte vývar vidličkou a snažíte se co nejvíce zrychlit pohyb od talíře k puse a ono nic.
No, ale nakonec jsme nahoru k chatě dorazili asi ve 12:20. Tam nás dorazily vysokohorské ceny. Pak jsme se ještě procházeli okolo, ale moc se nám nechtělo, vyhřívali se na slunci - nahoře je přece krásně. Bolela nás hlava, a tak jsme šli spát.
Bohužel, nahoře bylo taky dost Amíků. Nevím, čím to je, ale pokud bych měl jedním slovem charakterizovat Amíky, tak je to bezohlednost. Přestože v pokoji bylo víc lidí různých národností, tak jediní Amíci, když se někteří snažili spát, vyřvávali jak na lesy. Ta chata Laban-Rata má taky stěny jako z papíru, takže když člověk stál na chodbě, velice snadno identifikoval jakéhokoliv Amíka - podle řevu.
No, ale nakonec kolem půl desáté všechno zhruba ztichlo a my se v přetopeném pokoji snažili usnout. I když jsme leželi u okna, tak to moc nešlo. Takže do dvou ráno, kdy jsme vstávali, jsme toho moc nenaspali - asi tak hodinku, maximálně dvě. A to po předchozí noci, kdy jsme se taky moc nevyspali (ty společné pokoje nejsou nic moc) nebylo moc ideální.
Zašli jsme si na čaj, vzali své maximálně odlehčené batohy (no, s tou mojí kamerou nebylo moc co odlehčovat) a vyrazili na vrchol zhruba ve 2:40. Čekala nás 2,5 km dlouhá cesta do výšky 4 095,2 m.n.m.. Někde uvádějí 4 102, ale těch 7 m je jen dalších 5 minut lezení.
Vyrazili jsme po tmě na schody a žebříky mezi kosodřevinou. Nikdo nám předem neřekl, že máme mít baterku (v Lonely Planet ani zmíňka). Naštěstí s sebou jednu nosím (nejen ji, a dost se to proneslo), takže jsme si svítili pod nohy. Nedokáži si moc představit, jak bychom tam bez baterky některými místy prošli. Když jsme se dostali nad kosodřevinu na holou skálu, tak jsme šli už bez baterek.
Skála je totiž z takového šedého šutru a nad námi bylo jasné bezmračné nebe. Chvíli nám svítil měsíc - měl asi tak den do úplňku a když zašel, tak hvězdy. Několikrát už jsem byl někde mimo město, ale něco takového jsem ještě neviděl. Mléčná dráha v celé své kráse! Tolik hvězd!
A pak zase pár korků a vydýchat. Zhruba v 3 600 m.n.m jsem měl krizi. Dělaly se mi mžitky před očima, batoh byl neskutečně těžký a od žaludku mi taky nebylo zrovna nejlépe. Navíc zima, protivný vítr a já měl všechny věci propocené. Takže když to foukalo, cítil jsem svou ledovou kostru. Nic moc pocit.
Když už začala obloha blednout, dostali jsme se na dohled vrcholu. V člověku se míchaly podivné pocity. Na jedné straně pocit marnosti, že to do svítání nestihne na vrchol a přijde o to nejlepší, a na druhé straně vůle vylézt nahoru za východu slunce nebo ne, pak taky nemohoucnost nad tím, jak tělo by poslouchalo, ale nemá vzduch a navíc ta zima. Když vycházely červánky, byli jsme asi 200 m pod vrcholem - posledních a na jedné straně nejhorších 200 m.
Na druhé straně, člověk už vidí vrchol a rudnoucí oblohu, a tak najednou nachází rezervy bůhví kde. Takže má pocit, že to snad nahoru už vyběhne. Stačí pár prudších pohybů a ono už si tělo řekne o kyslík. Mírně zrychleným pohybem jsme se tedy vybelhali asi tak 5 m po vrchol obsypaný turisty jako my. Bylo asi 5:40 a do východu slunce zbývalo asi 7 minut.
Stihli jsme to! To byl asi první pocit. Nemá tu někdo náhodou náhradní plíce? To byl druhý pocit. A pak úleva a očekávání každodenního zrození dne. Je to tolikrát obehrané divadlo, a přesto je stále se na co koukat.
S prvními paprsky se taky značně oteplilo - no alespoň najednou všichni měli ten pocit a hromadně si rozepínaly větrovky. Pak nastaly orgie focení - každý přece musí mít obrázek s cedulí, i my. Ještě jeden postřeh z vrcholu: když jsme čekali na východ slunce, tak nám mezi nohama proběhly myš a krysa. No, a pak jsme šli dolů do chaty.
Cestou dolů jsem pochopili, proč se asi jde nahoru potmě. Nejsem si jist, jestli bych to, viděl-li bych to, vylezl. (Další postřeh: většina lidí stála na hraně několikasetmetrového srázu úplně v pohodě. A to přesto, že stáli na nějakých ne příliš rovných a ne příliš pevně zaklesnutých kamenech. Ale stejní lidé by měli asi problém se postavit na kraj věžáku, přestože by stáli na rovném a sráz dolů by byl podstatně menší. Já tedy rozhodně. Akorát by mě zajímalo, čím to je)
K chatě jsme došli zhruba v 8:15, když z vrcholu jsme odcházeli v euforii v 6:15. Dolů za sluníčka se šlo mnohem lépe. Na chatě jsme si sbalili zbytek věcí a asi v 9:20 jsme vyrazili dolů.
Cestou nahoru jsem se naučil nenávidět schody, ale to jsem ještě netušil, jaká zákoutí nenávist skrývá. První kilometr ještě jakžtakž šel. Ale kolem 3 km to začalo být pěkně kruté. Ztuhly nám nohy, každý krok bolel. Ze schodů jsme už šli bokem. Naštěstí jsou na cestě odpočívadla a směrem dolů se zahušťují. Ke konci se nám nohy začaly plést. Ze schodů jsme šli bokem a opření o zábradlí. Bolel nás už i pouhý pohled na kamenné schody. A taky nás dost deprimovali někteří okolo probíhající - taky sestupující. Nakonec jsme to ale dolů sešli, nic jiného nám nezbývalo.
Dole u brány jsme byli asi ve 13:20. Sedli jsme na autobus, dojeli k HQ, najedli se, osprchovali a šli jsme spát. Spali jsme asi 11 hodin. Ráno jsme nějak moc nemohli cítit nohy, každý pohyb nás bolel. Udělali jsme si pár strečingových cvičení, ale moc to nepomohlo. Sbalili jsme se a odešli chytit autobus do Sepiloku.
Asi po půl hodině jsem chytli ten pravý a cestu jsme víceméně prospali. Na zastávce nás čekal řidič s autem a odvezl nás do hotelu. Tady jsme se jenom zapsali a vyrazili přebukovat letenky. Až v autobuse jsme si uvědomili, že je neděle a že asi budou mít zavřeno. Taky, že jo. Tak jsme si zavolali přímo na letiště, zajeli tam a vše vyřídili. No a to je pro dnešek vše.
Last changes: